12a): JULSKÉ ALPY-HORSKÁ FRONTA 1915-17
č. 12) JULSKÉ ALPY - HORSKÁ FRONTA 1915-17.
Po stopách (nejen) českých pluků na Sočské horské frontě z BOVCE do TOLMINU
Kromě exteriérů zahrnuje návštěvu voj. muzeí, sbírek, hřbitovů, ossárií a kostelů.
Snadná, vytrvalostní až obtížná VHT turistika NALEHKO, či se střední zátěží (beze stanu) vybranými trasami k vybraným cílům. Relativně dobrými cestami, s obtížností dle kondice a skladby účastníků. Kulturně-historické-sportovní zajímavosti, muzea v přírodě. Spaní: bivaky, chaty, kempy - ve vlastním stanu. Náplň lze upravit dle dohody. Zůčastnit se mohou v zásadě všichni, koho neporazí výstup na Milešovku za 60min. Na přání je možné připravit několik 2 až vícedenních tras - ovšem s vyšší obtížností.
SPECIALITA: minová válka v oblasti Batognica , průlom u Kobaridu 24/X.1917
BONUS NAVÍC: návštěva pevností Herman, Kluže, Predil
SPECIALITA: minová válka v oblasti Batognica , průlom u Kobaridu 24/X.1917
BONUS NAVÍC: návštěva pevností Herman, Kluže, Predil
TERMÍN : květen – září (výjimečně do pol.října)
POČET MÍST: 4-8
POČET DNÍ: 10, možnost bezplatného prodloužení o 1 den, více za mírný příplatek
DÁLK. PŘEJEZDY: 2x12=24hod
OBTÍŽNOST: SNADNÁ až VYTRVALOSTNÍ turistika. Místy velké vzdálenosti.
CENA: dle náplně. Nezahrnuje: stravu, pojištění, lokální výdaje
Pro detaily k celé akci mailujte na dolomiter@volny.cz
PODROBNÁ náplň akce závisí na dohodě a disponovanosti účastníků; přechod hlavního hřebene z Bovce k Tolminu je mimo převýšení a absencí vody znepříjemněn i minimem ubytovacích kapacit... přesto jej lze realizovat buď natěžko, nebo třeba po částech (zajímavé úseky). Kompletní přechod je především ekonomičtější z hlediska našlapaných výškových metrů (velmi podstatné převýšení při nástupu od Soče); poté je doplněný o několik jednodenních túr (např. návštěva Sabotinu, Kolovratu, Monte St.Gabrielle....)
Jinak je běžná náplň akce rozplánovaná na jedno - dvoudenní výlety a spí se v kempech, či penzionech; je třeba počítat v horské oblasti s opravdu velkým převýšením (1000-1500vm), budete-li chtít navštívit vrcholy...Lanovky (kromě té na Kanin) tu od dob války nejsou...!
NAVŠTIVTE DCEŘINNÉ STRÁNKY S NABÍDKOU AKCÍ K 100.VÝROČÍ VELKÉ VÁLKY
Pojďme navštívit místa, kde se to stalo - leckde se ani nechce věřit, že se tu něco takového odehrálo. Pak ale najdete v hustém lese zbytky zákopů, hotová bludiště; hustá pole trychtýřů po vybuchlých granátech, střepiny, celé šrapnely, plech, zbytky staveb, silnice, ubikace, pozorovatelny, dělostřelecká stanoviště, kaverny, hřbirtovy, kostely ... každý metr je tu poznamenán, ať skrytě, či zjevně, válkou... Plech na střechách kolib, chat a seníků pochází většinou z dob konfliktu.. drží dodnes.
O příčinách a okolnostech vzniku Italsko/Rakouské fronty v Dolomitech, ale zároveń v Korutanech a na Soči (Isonzo - Slovinsko) od května 1915 :
Když v roce 1914 vyhlásila Rakouská monarchie po atentátu na následníka trůnu válku Srbsku a posléze Rusku, zachovala Itálie, ač spojenec vázaný s Rakouskem a Německem úmluvou „Trojspolku“, mrazivé ticho. Oficiální záminkou bylo nesplnění oznamovací povinnosti Rakouskem v případě vojenské akce na druhé straně Jaderského moře, které spadalo do sféry Italského zájmu, zejména Terst. Italové, kteří měli s Rakušany své zkušenosti z minulých staletí, se obávali rostoucího vlivu velkého souseda v teritoriu, na které měli zálusk sami.
Zatímco Kozácké šavle, Srbské kulomety a děla kosily na obou frontách to nejlepší z Rakouské armády a mocnářství muselo začít mobilizovat bojeschopné ročníky; Italové pozorně sledovali úbytek Rakouské síly, otevřeli tajná diplomatická jednání v Londýně s „Trojdohodou“ (Anglie, Francie, Rusko) a čekali...
V lednu 1915 vnesli na svého Rakouského „spojence“ požadavek na Trento, Terst a přilehlá území, jako kompenzaci za Rakouské obsazení části Srbska. Zbývající členové Trojspolku se dostaly do kleští: Němci naléhali na Rakušany, aby uvedená území odstoupili, poněvadž obě mocnosti měly otevřené dvě problematické fronty a třetí si prostě nemohly již dovolit. Rakousko však nejprve nabídlo pouze Trento.
To už ale měli Italové podepsanou smlouvu s Trojdohodou, která je zavazovala vstoupit do konce května 1915 do války se svými byvšími spojenci. Rakušané nakonec v poslední chvíli (a na opětovnou intervenci Německa) přidali k nabídce i Bolzano – neboli celou horskou oblast Dolomit osídlenou Italským obyvatelstvem ve vysokém zastoupení; i oblast západně od řeky Isonzo (Soča) a Terst, který měl získat statut svobodného města. Vyhověli tedy kompletně celé, šikovně načasované, nehorázné Italské žádosti.
Italští politici liberálního bloku zveřejnili Rakousko-Uherskou nabídku a snažili se zabránit zbytečné válce, když země měla vše požadované dostat bez boje. To se ovšem nelíbilo zhruba stejně silné, spoluvládnoucí protiskupině v čele s ministerským předsedou Salandrou; která rozpoutala nevídanou proválečnou kampaň, jenž vyvrcholila mobilizací a vyhlášením války 23.5.1915. Naprosto zbytečný masakr mohl začít...
Zatímco hory sehrály v historii válečných tažení spíše roli překážky, kterou bylo nutné PŘEKONAT pochodem vymykajícím se smělostí tehdejšímu zdravému rozumu (můžeme vzpomenout např. famózní Hanibalův přechod Alp se slony(!)); většinou v letních měsících; události na Italské frontě dostaly jiný spád: hory se staly nepřekonatelnou pevností a bylo třeba je DOBÝT. Italové napnuli svoje hlavní síly a akce k Sočské frontě – ve snaze proniknout mnohem snadnějším terénem v oblasti Krasu (podGoricko) na druhou stranu Jaderského moře; podstatně hůře vyzbrojená a početně slabší armáda se dala do pohybu v oblasti Dolomit. Na Isonzu (Soče) ve Slovinsku nasadili Italové zejména v horách svoje elitní jednotky (Alpini) a většinu dělostřelectva. Proti ní stály narychlo mobilizované ročníky zejména z horských oblastí Slovinska,domobrana, ale i řadové jednotky narychlo stažené z Ruska a dalších front. Zatímco v Dolomitech bojovaly nejvíce místní, rakouské pluky; na Soči se bojů zúčastnily všechny národy monarchie: Rakušané, Honvédi (Maďaři), Češi Bosňáci a Slovinci, kteří patřili k nejobávanějším jednotkám, jako např. Senegalci ve Francouzkých řadách na západní frontě...Rakušané bez boje vyklidili Kobarid a zaujali pozice na horských svazích. Útočící Italové došli na severu (Od Tolminu v Bovci) k řece a začali se drát do vrchu - tehdy došlo k prvním vážným srážkám. Alpini se přes svoji smělost a vytrvalost setkali se čtyřmi sveřepými překážkami:
- vysilujícím převýšením horského terénu, kde nebylo možné se za útoku rychle pohybovat
- vrtkavým vysokohorským počasím
- obtížemi se zásobováním, zejména vodou v letních měsících a vším ostatním v zimě
- přesvědčeným a rozzuřeným protivníkem, který hájil svou zemi a často i rodiny v nedalekých vesnicích; a dokonale znal oblast
- početně slabší, ale vojensky přesvědčivě lépe organizovanou armádou s bojovými zkušenostmi
1915:
V oblasti hor byly nasazeny nejlepší vojenské jednotky Itálie, Alpini, pocházející z horských oblastí na západě, prapory Aosta, Cividale, ValToce, Ivrea, Intra, Val Stura... výkvět armády. Alpini skutečně horským výcvikem Rakušany převyšovali, chyběly jim ovšem válečné zkušenosti a terén byl vražedný... Vojáků na frontě teprve přibývalo a většina akcí léta 1915 vypadala tak, že Alpíni se drali na hřeben od Javorščeku přes Krn až k Mrzli vrh a z druhé strany dobíhali obránci v polovičním až desetinovém počtu do neexistujících pozic. Poněvadž v prvopočátku konfliktu terén vylučoval nasazení těžkých zbraní, masivních ztečí a ztěžoval až znemožňoval zásobování (notabene Italská armáda byla celkově hůře vyzbrojená a Rakušané měli prozměnu veškerou těžkou moderní výzbroj na východních frontách), došlo v prvním roce doslova na souboj pušek a ostrostřelců; když došla munice, házeli obránci na útočníky KAMENÍ, jako za starých časů na mamuty... Boj měl charakter boje muže proti muži a rozhodovala vycvičenost jednotek, přísun munice a záloh, přesnost střelby, přítomnost kulometů a pohotovost / důvtip polních velitelů a - také voda! V tomto boji měli Italové zejména v těžkém terénu skal morálem a výcvikem výrazně navrch, což vyústilo v bilanci ztrát 2-3:1 ve prospěch Alpínů; a - ve ztrátu Krnu (Monte Nero) a jeho přilehlého hřebene (Krnčica-Vrsič). Nasazení ukrajinských jednotek z pahorkatin proti horským jednotkám Alpínů mělo pro Rakušany fatální následky a byly nahrazeny horskými jednotkami Kaiserjäger, staženými narychlo z Tyrol. Dlužno dodat, že podobně nezkušený český II.prapor 18.pěšího pluku Hradec Králové, zasazený od počátku v oblasti Mrzli vrh, se překvapivě osvědčil a stal se v jistém smyslu elitní jednotkou úseku, která ve finálním průlomu u Kobaridu "čistila" cestu německým jednotkám dolů k řece...
Nakonec přes 10-20ti násobnou přesilu Italové až na výjimky prošli do zimy pouze k prvnímu hřebeni hor (a to pouze jen v úseku Krn - Vrsič) a šokující houževnatý odpor + problémy horské fronty a obtíže v zásobování + nastupující zima, to vše je donutilo pozastavit operace, posílit týl, vystavět cesty, rozmístit dělostřelecké baterie, přehodnotit strategii ...
To byla zásadní chyba, kterou Italské velení udělalo snad pokaždé na všech frontách – a to zejména na Sočské, zas a znovu : neudrželi tlak dostatečně dlouho a ve chvíli, kdy už bylo zhroucení protivníka na vlásku, zastavili, nebo dokonce ustoupili. No Soči k tomuto stavu docházelo opakovaně snad ve všech bitvách... Mezitím Rakousko, zalarmované po půlročním konfliktu na nové frontě, začalo do oblasti stahovat regulérní armádní pluky z východu, mobilizovat horské obyvatelstvo do speciálních jednotek, nasazovat vycvičené kulometné roty a posílat voj.techniku, stavět komunikace a doslova se zavrtalo do skal horských linií.
V nížině byla situace obdobná; i když všechno tam vypadalo jinak: ....
- - - - -
1916
Když Italové obnovili činnost po dlouhé zimě na jaře 1916, narazili tentokrát na připraveného protivníka, který byl sice stále v obrovském nepoměru živé síly a materiálu; který však s odhodlanými vojáky, znalostmi terénu a houževnatostí zarputile vzdoroval a přecházel do nečekaných protiútoků, v nihž Italové přicházeli o jakýkoli územní zisk z předchozích řeží. Z horské fronty byly u Rakušanů odsunuty do přímoří všechny jednotky pocházející z nížin a naopak přišly pluky horských střelců. Objevila se první těžká děla (slavné Škodovky 30,5cm), lanovky, zásobovací mulaterie... Vyrostly veliké tábory s veškerým zázemím, jako pekárnami a jatky; zlepšila se komunikace.. Tehdy přišly na frontu "nespolehlivé" České pluky z Ruska a - stalo se, co nikdo nečekal: Češi se zařadili vedle Slovinců mezi nejúspěšnější houževnaté obránce.
Ať ve vrchovině či nížinách sehrálo tentokrát hlavní roli dělostřelectvo a kulomety. Všechny gigantické bitvy na Soči (počítáno od 2.bitvy) byly vedeny za obrovského nasazení živých a materiálních sil útočníka, a nesmírně svěřepé, zoufalé, ale účinné obrany, kde hlavním pilířem byly střelecké kulometné roty. Přes stále zuřivější, intenzívnější a ničivější Italské bombardování při dělostřeleckých přípravách ( při nihž zahynula často nadpoloviční většina obránců ještě než došlo na zteč), se z krytů po skončení vyplazily zbytky otřesených střelců a ze zákopů srovnaných se zemí působili kulometnou palbou v řadách protivníků hotová jatka. Do toho zasáhlo početně zhruba třetinové rakouské dělostřelectvo, které zejména přesnou palbou obáváných škodováckých moždířů 30,5cm likvidovalo mosty, znemožnilo přísun záloh, případně rozmetalo útok v samém zárodku, na nástupišti... Italští velitelé obraceli zdecimované jednotky zpět zas a znovu do útoku, nasazovali zálohy a dokud doslova nevykrváceli svoje síly, či se nedostali na samý pokraj vzpoury zoufalých vojáků - s nimiž se jednalo jako s dobytkem hnaným na jatka - tak nepolevili.
Vše se opakovalo zas a znovu, stále dokola a stále více a hrůzněji.. Svéráznou kapitolou byly akce na Tolminském předmostí (Selski vrh, Mengore a Mrzli vrh), kde Italové za postupu stavěli zákopy z hromad těl mrtvých kamarádů.. někde tady lze hledat i počátky úpadku bojové morálky útočníka i příčinu jeho nezdarů, přes rostoucí apatii a nenávist k velení po masakrech až k finálnímu zhroucení fronty pří protiútoku koncem října 1917 u Kobaridu...
Italové dobyli Gorici a několik kilometrů v Krasu za cenu strašlivých ztrát a milionů vystřelených granátů - tak minul rok 1916 - a další abnormální zima zasypala všechny vojáky 9 metry sněhu + mrazy nahoře dosáhly místy -40ti stupňů! Vojska znovu mrzla zasypaná v pozicích 2500-3000mnm... Všichni se zabydleli ve svých pozicích a až na lokální šarvátky (dodnes legendární akce - Čukla, Rombon, Batognica, Mrzli) v horách k žádné další zásadní akci až do listopadového průlomu u Kobaridu (1917) nedošlo...
1917
Akce toho roku otevřeli Italové poměrně pozdě - v polovině května. Důkladně se na ně ale připravili - zejména artilerii: Dole na Krasu v 10. a 11. bitvě těžce likvidovali hustou a přesnou těžkou dělostřelbou (poměr děl v kritických místech byl cca 20:1) celé pluky obránců a kilometry zákopů a proměňovali byvší lesy, louky, pole a vesnice v měsíční krajinu, což nakonec vygradovalo v otřesných masakrech za masových útoků na jih od Gorice (Hudi log); dále pak v doslova apokalyptický čtrnáctidenní souboj o vrch Mte San Gabrielle; kde v příšerném letním žáru měnilo pár hektarů půdy obrácené v prach a popel co den majitele a kde mizely stovky vojáků v palbě děl doslova před očima; a nakonec Rakouským ůstupem na Bajnšické náhorní plošině, který jen zázrakem (za vydatného přičinění českých střeleckých rot ) neskončil hlubokým průlomem a zhroucením fronty.
Po 11.bitvě, která skončila 25.8. výmluvným skóre 40 000 mrtvých na každé straně a 150 000 raněnými, si Rakouské velení definitivně uvědomilo, že vzdorovat takovéhle síle již není dále možné - zejména přečíslení hlavní Italského dělostřelectva (3:1, lokálně také 20:1; v těžkých rážích cca 10:1) a ničivost jeho palby byla evidentní. Bylo jasné, že tato fronta se už nedá dlouho udržet a je nutné podniknout rozhodný protiútok s cílem připravit nepřítele o výhodná dělostřelecká postavení na hřebenech nad Sočou a také o co nejvíce děl. Sami Rakušané neměli ale dost sil pro přípravu podobného podniku, nadto sbory nasazené na Soči se směle daly označit za otřesené až rezignované ( a podvyživené); a tak nakonec bylo rozhodnuto požádat o pomoc Němce. Ti, přes stále obtížnější situaci pod Verdun, poslali šest pěších divizí a několik dělostřeleckých svazků pod velením Otty won Below. Tato armáda byla přesunuta za nejpřísnějšího utajení spolu s obrovským množstvím vojenského materiálu do prostoru na čáře Bovec-Tolmin a na pohromu zvanou Kobarid bylo zaděláno.
Průlom u Kobaridu (24-26/X.1917)
Italské velení začalo tušit, že se něco chystá, ale zprávy přišly pozdě; nadto Cadorna očekával spíše protiútok na Krasu a Bajnšicích a snahu protivníka vrátit vše na původní čáru, kdy vojska rozdělovala Soča. Čili jako obvykle. O tom, že by snad mohlo jít o směleji zacílenou akci a nadto na horské frontě, nejspíš vůbec neuvažoval. Rakušané přisunuli Německé jednotky teprve pár dní před útokem; v oblasti Bovce nadto velmi skrytě 6km slouhou hornickou štolou Rajbl a u Tolminu s Bosňáckými fezy na hlavách a v Rakouských uniformách, takže nikdo neměl ani tušení, že se na červené linii připravují k akci elitní hrdlořezové 6. německých divizí ze západní fronty...
Původní termín útoku byl 22-3/10 1917, ale hustá mlha a hlavně stojící vzduch (plynový útok u Bovce) způsobily odklad. Po vzrušených diskuzích se velení rozhodlo i přes nepříznivé podmínky (mlha) po lehké změně proudění zaútočit, poněvadž v mlze nemohli Italové účinně (vůbec) uplatnit svoji dělotřeleckou přesilu. Vše bylo svěřeno do rukou pěchoty - a to bylo šťastné rozhodnutí.
24.10.1917 ve 2 hodiny ráno začal útok dělostřeleckým přepadem plynovými granáty po celé čáře v rovině u Bovce, kde během 2 hodin začalo plivat kusy plic 6000 italů se špatnými maskami, neschopnými zachytit fosgen; A zároveň vyhozením předních Italských pozic plných kulometů a plamenometů do vzduchu (minové štoly) + rozhodným útokem českých praporů na Mrzli vrh - do rozednění byli Hradečtí k vlastnímu úžasu u řeky a vyčištěným pásmem prošly německé sbory, přeplavaly za mlhy, deště a sněžení řeku na laně a zahájily svůj legendární útok na "dělostřelecké" hřebeny nad Sočou - Stol, Matajur a Kolovrat. Velitelem jednoho úderného oddílu byl tehdy 26ti letý nadporučík Erwin Rommel... vyznamenaný při dobytí Matajuru.
Alpíni v prostoru Zaprikaj-Krn a Rombon-Kanin se tak dostali do obklíčení a v husté mlze a chaosu ještě týden sveřepě a zoufale statečně vzdorovali. Druhý den dosáhl průlom 23km, padl Matajur a Italská obrana se začala ve zmatku hroutit... nakonec došlo doslova na úprk; Cadorna musel rychle vyklidit linie na jižní části fronty (hrozil obchvat a obklíčení); aby zachránil, co mohl; pokusil se neúspěšně zarazit Rakousko-německý postup na řece Tagliamento, a nový průlom/úprk se zastavil až po více, jak stovce kilometrů ve vnitrozemí Itálie na Piavě v Benátsku.Cesty počátkem listopadu )nemluvě o polích a ostatním terénu, byly dešti rozmoklé a Italský ústup probíhal v takovém chaosu, že v podstatě padla celá 3.Ital.armáda - Rakušané ukořistili téměř veškerý materiál a zbraně těžší pušky; veškerý proviant (!) a munici; zhroucení bylo dokonalé.
Pro Julské Alpy a Soču válka skončila.
Protentokrát.
Vyloženě horská fronta na Soči zabírala asi jen třetinu celého pásma střetu, od Bovce (tehdy Flitsch) k Tolminu (Rombon - Krn - Stador). Ostatní úseky měly charakter spíše vrchoviny (sever od Tolminu po Stador. Tolminské předmostí a jih); ohlazené krasové náhorní plošiny cca 500-700mnm (Bajnšice, obecně od Gorice k Tolminu), nebo nížiny a bažin při pobření Jadranu, připomínající frontu ve Flandrech (Montfalcone - Doberdo - Miren - Gorice).
Charakter bojových akcí tomu také odpovídal - Nejstrašnější masakry všech bitev na Soči (s vyjímkou té poslední na Bajnšické nároní plošině ), se odehrály právě na jižním úseku fronty od Gorice (včetně) k moři a s ním jsou spjaty i osudy většiny českých a moravských sborů nasazených ve Slovinsku;
zatímco horský úsek na severu byl "jenom" dějištěm úporných guerillových šarvátek, ale také několika legendárních akcí (Italský útok na Krn a posléze na Batognici; rakouská sveřepá obrana Tolminského předmostí - Mengore, Mrzli vrch (mj. i české jednotky - pluky Plzeň, Budějovice, Hradec králové), Vrsič, Ruševa glava; minovém výbuchu na Batognici; a hlavně šokujícího průlomu u Kobaridu 24/10/1917, který znamenal naprosté zhroucení Italské linie a ukončení bojů v Julských Alpách/na Soči, a pokračoval hlubokým průnikem do vnitrozemí Itálie, který zastavila až řeka Piava
- ale to už je jiná historie a krajina....
Každopádně až na pár vyjímek nenajdete v obdělávané nížině kromě ossarií a památníků již tolik stop po tomto konfliktu a navíc (vč. střední části fronty - Bajnšická vrchovina) není nijak turisticky atraktivní. Je možné po dohodě navštívit několik zajímavých lokalit mimo hory (Sabotin, Monte San Gabriele (Škabriel), Monte San Michelle; muzea Sveta Gora, v Gorici a Kobaridu); - každopádně primárním cílem zůstávají horské / podhorské oblasti na sever od Tolminu.
Tam toho (díky expozici a řídkému osídlení/využití) zbylo podstatně více...
PODROBNÁ náplň akce závisí na dohodě a disponovanosti účastníků; přechod hlavního hřebene z Bovce k Tolminu je mimo převýšení a absencí vody znepříjemněn i minimem ubytovacích kapacit... přesto jej lze realizovat buď natěžko, nebo třeba po částech (zajímavé úseky). Kompletní přechod je především ekonomičtější z hlediska našlapaných výškových metrů (velmi podstatné převýšení při nástupu od Soče); poté je doplněný o několik jednodenních túr (např. návštěva Sabotinu, Kolovratu, Monte St.Gabrielle....)
Jinak je běžná náplň akce rozplánovaná na jedno - dvoudenní výlety a spí se v kempech, či penzionech; je třeba počítat v horské oblasti s opravdu velkým převýšením (1000-1500vm), budete-li chtít navštívit vrcholy...Lanovky (kromě té na Kanin) tu od dob války nejsou...!
Plnohodnotný přechod Krnského pohoří (BOVEC-TOLMIN) - náplň:
Jde o delší trek po byvší linii, hlavně rakouském pásmu zákopů (Bovec - Humcič - Javoršček - Vršič - Vrata - Krnčica (nebo Šmohor) - Krn - Batognica - Peski - V.Stador - Pl.Sleme - (Javorca) - Pretovč - Mrzli vrh - Vodel - Tolmin). Např. cestu na Javoršček odklopýtal nejednou s bandaskou menáže pro dělostřelce malíř Josef Váchal...
- a v druhé polovině o jednodenní výlety do zajímavých cílů spjatých s tématikou: Tolmin/Most na Soči (Muzeum války, Kozlov rob, Mengore, Selski vrh); hřeben Kolovrat (muzeum v přírodě Na gradu), Kobarid (muzeum války - legendární průlom 24/101917), Bovec a Soča (muzeum války, kostel v Soči, Ravelnik, pl.Polog, pp. Rombon/Čukla.
Nazávěr Log pod Mangartom; pevnosti Herman/Kluže a Pevnost Predil.
S ohledem na počet cílů, aktuální disponovanost účastníků a počasí nelze vyloučit částečnou změnu programu.
Níže si přečtěte ještě něco o českých sborech na Sočské frontě...
České pluky nepřišly na JULSKOU frontu ihned po začátku - většina z nich sem byla odvelena v r. 1916 - 17 po fiasku jejich nasazení na RUSKÉ frontě, nebo v Haliči, kde byly nuceny bojovat proti "SLOVANSKÉMU ELEMENTU", který byl v rámci buditelské osvěty v Čechách v létech před válkou klasifikován a vnímán jako "bratrský" . Nelze se tedy divit, že motivace českých vojáků v Rusku byla nulová a mnohdy jejich nasazení přineslo masívní zběhnutí do zajetí a pád úseku fronty...
Proto začaly být, po předchozích zkušenostech, přesouvány v r.1916 na Italskou frontu, kde, tváří v tvář nepříteli jiného etnika, předvedly v obraně SLOVANSKÉ země (Slovinska) vrcholnou bojovou morálku, kterou jim mohly Maďarské i Rakouské pluky, nasazené v obdobných úsecích, jen závidět (což se projevovalo v permanentně nekončících pomluvách a bagatelizování bojových výsledků). Zejména proto Italové pohlíželi poté na vznikající české legie v Itálii s vrcholnou nedůvěrou, protože svěřepost české obrany v prostoru Mrzli Vrh, Mengore či na Bajnšicích přiváděla Italy k zoufalství ( a oboustraně hrozným ztrátám).
Vystoupení přesunutých českých pluků na frontě na Soči vyústilo v jejich NASAZENÍ V NEJTĚŽŠÍCH BOJOVÝCH ÚSECÍCH v letech 1916-17 a v příšernou statistiku, kdy se z nasazených jednotek vracela často i 1/3 - 1/10 vojáků (akce na Bajnšické plošině, Mte San Gabrielle....). Takové otřesné skóre rozhodně nepotvruje pověst zrádců...
Vrchní velitel Sočské fronty, generál Boroevič de Bojna, "použil" české pluky "s důvěrou" na nejtěžších úsecích fronty, a ty jeho důvěru nezklamaly...
COŽ OVŠEM NIKDY NEMŮŽE KOMPENZOVAT SMRT DESÍTEK TISÍCŮ V NAPROSTO ZBYTEČNÉ VÁLCE KDESI DALEKO OD DOMOVA....
1. světová válka byla, je a zůstane strašlivým mementem v dějinách a varovným námětem k úvaze pro příští generace, které by se, pod vlivem propagandy a špatné výchovy, nechaly strhnout k podobnému dobrodružství; pro něž existuje - u střízlivě uvažujících lidí - jen jediný výstižný termín:
JATKA
Vydejme se tedy do míst, kde se to všechno odehrálo - na mnohých místech spatříme pásma zákopů a kaveren, jak zde zůstaly po Kobaridském průlomu; i když leckde se k nim pro trní a nálet nedostaneme...
- ale vždy si budete moci udělat celkem plastický obrázek, jak to tam vypadalo a v jaké kulise se všechno odehrálo
- věřte, v horských úsecích to - podobně jako v Dolomitech - bere dech...
- státní muzea, ale zejména soukromé sbírky Vás PŘEKVAPÍ - opravdu je co vidět a obdivovat! Od rozsáhlých fotografických sbírek válečných zpravodajů, až po kulomety, šrapnely, bodáky, granáty, helmy; ale třeba také celou stěnu maček, či pestrobarevných krabiček od tabáku z celého světa...
Nakonec, je možné navštívit několik ossarií a dokonce i autentických hřbitovů a válečných kostelíků; např. Sv.Josefa v Soči, který svými malbami vyzdobil Josef Váchal...či Kofránkův pomník v Logu...
Mimochodem, víte že peklem bojů na sočské frontě prošel mj. i básník Fráňa Šrámek?
Pro detaily / dotazy k akci mailujte na dolomiter@volny.cz